Spontánní Pálava - rodinný výlet, který vznikl přes noc

Náš víkendový výlet byl všechno, jen ne pečlivě naplánovaný. Spíš takový freestyle, kde kufry balíte mezi krmením Ellie a čištěním zubů. Zkrátka večer před odjezdem vznikl nápad jet na Pálavu, a tak jsme ráno vyrazili.

Floki na hlídačku

Před odjezdem jsme ještě stihli zajet k mým rodičům s naším kocourem Flokinkem. Ti mají pro tyhle naše spontánní výlety opravdu slabost – překvapení typu "tady máte Flokiho, mějte krásný víkend!" jim vždycky rozsvítí den. A nebo oči v sloup. Ale my je milujeme, a díky nim můžeme taky cestovat, žejo.

Dolní Věstonice a hostinec, kde se zastavil čas

Naše první oficiální zastávka: Hostinec U Srnečka v Dolních Věstonicích. A byla to trefa do černého! Stylový, domácí a přitom s duší. Dali jsme si klasiku – smažený sýr s hranolkami (protože když na výletě není smažák, jako by nebyl) a na závěr babiččiny palačinky s mákem a povidly, které by klidně mohly vyhrát soutěž "Dezert roku".

Navíc měli pískoviště, houpačky a bylinkovou zahrádku, takže paráda i pro děti. Ellinka byla spokojená a v centru dění – jak jinak. Ona si prostě získá srdce každého kolemjdoucího. Co chybělo? Přebalovací pult. Takže Ellinku jsme klasicky přebalovali v kufru auta. 

Procházka podél vody, s nohama ven a větrem ve vlasech

Kuba při plánování procházky říkal něco o slunci a pohodě. Realita? Vítr, že by odfoukl i náš kočárek. Ale Ellinka? Ta si to užívala. Jela si v kočárku s nohama ven, chvilku spinkala, a byla naprosto v klidu. My dva jsme funěli proti větru a doufali, že najdeme nějakou oázu – ideálně s kávou.

Šli jsme podél nádrže směrem do Pavlova, kolem karavanové oblasti, kde se "jako by zastavil čas". Ale v tom hezkém smyslu. Taková letní nostalgie. A hned vedle toho moderní glampingové domky, které vypadaly jako vystřižené z Pinterestu. "Na stáří super," prohodil Kuba. A já souhlasila.

Kavárna Sousedi: krásná duší, ale flat white nic moc

Po tom větru jsme si zasloužili pauzu na kafe. A tak jsme objevili kavárnu Sousedi – stylovou kavárnu v Pavlově, kde najdete i obchůdek plný delikates z okolí Pálavy, levandulovou drogerii, vína, suvenýry i ručně vyráběné sklenice.

Zní to pohádkově, a interiér to jen potvrzuje – strop z vinných sudů s LED páskem nás úplně dostal. Bylo plno, ale my jsme chytli poslední volný stůl – jak jinak než s výhledem na cyklistu, do kterého se Ellinka naprosto zamilovala. Kluk, tak kolem třiceti, se celý červenal, jakmile se na něj podívala. První láska, no...

Objednali jsme si Flat white a lotuskový cheesecake. A zatímco cheesecake byl naprosto boží, káva trochu zklamala – byla prostě… slabší. Ale atmosféra všechno zachránila. A vlastně – i tak bych se tam vrátila. Má to tam prostě skvělý vibe.

Přes vinice zpět a focení za krmelcem při čůrání

Cestu zpátky jsme se vraceli přes vinice. A to byl ten moment, kdy vám dojde, proč Pálavu lidi milují. Nádherné výhledy, vinice kam oko dohlédne, a my, jak si hopkáme s kočárem přes výmoly.

Ellinku jsme museli vzít na ruce, protože to už i náš "terénní kočár" vzdal. A pak přišel ten úžasný moment – mě se chtělo čůrat, nikde nic, takže krmelec to jistil. A Kuba mě samozřejmě vyfotil, protože jak jinak si uchovat kouzlo okamžiku, že?

Po 9kilometrové túře a mírném off-roadu s kočárkem jsme konečně dorazili do Penzionu Volařík v Dolních Dunajovicích. Když jsme tohle ubytování vybírali, rozhodlo za nás jedno slovo – dětský koutek. Ano, rodiče malého dítěte poznají tu radost, když se objeví místo, kde si jejich dítě může aspoň chvíli samo hrát, zatímco oni si – třeba jen na pět minut odpočinou nebo vypijí kafe, které ještě nezchladlo.

No… plány jsou fajn. Ale realita byla taková, že koutek byl ten den otevřený jen do 17:00 kvůli degustaci vína. My jsme dorazili asi v 16:30, takže timing jako vždy na jedničku. Naštěstí byla paní recepční zlatá a dovolila nám vzít si pár hraček na pokoj. A tak měla Ellinka svou vlastní improvizovanou herničku – mezi kufrem a postelí. 

Musím pochválit penzion, že nám připravili dřevěnou dětskou postýlku, jenže... úzkou a bez mantinelů. Takže jsme v noci zažili menší "dudlíkový maraton", protože jakmile dudlík vypadl z postýlky na zem, Ellinka to okamžitě nahlásila. A do toho se neustále otáčela, narážela hlavičkou do postýlky a plakala. Pak naštěstí zase usnula. A pak znovu.

Na večeři jsme chtěli něco rychlého, tak jsme zašli do malého obchůdku. A protože věříme v rovnováhu – vzali jsme si luxusní víno za 300 Kč z penzionu a k tomu nudle, které chutnaly jako mokrý papír, oříšky, které měly expiraci snad ještě před covidovou dobou, a nakonec nás zachránil chleba se sýrem. Ale víno? To bylo naprosto dokonalé, tak jak se od Vinařství Volařík čeká.

A protože Ellie spala, my jsme si to šli užít na chodbu – chůvička zapnutá, dítě v pokoji a my dva v křesílkách s vínem. Chodbou se vraceli lidé z degustace a my tam seděli s chlebem Šumava a poblitým trikem od Ellinky. Ale i to mělo svoje kouzlo. 

Na snídani první, z parkoviště poslední

Ráno jsme byli na snídani první – typičtí rodiče s malým dítětem. Postupně dorazili i sympatičtí Rakušáci a Ellie zase nejvíc zaujala místní kočka. Snídaně byla fajn, klasický švédský stůl, kde si každý najde to svoje.

Po snídani jsme se rozloučili s paní recepční, sbalili všechno a vyrazili k autu. Venku foukal studený vítr a my se nemohli dočkat, až se ohřejeme v autě.

A pak přišla scéna jak z filmu.

"Odemkni auto," říká Kuba.

"Klíčky máš ty," odpovídám.

A v tu chvíli si oba uvědomíme, že… je nemáme. Hledáme po kapsách, batohu, kočárku, pod dětskou dekou, už skoro voláme na recepci – a hele! Samozřejmě že je měl Kuba. 

Tak jsme konečně vyjeli. Cestu zpět jsem řídila já, protože to střídáme – rovnost, harmonie, vždyť to znáte. Hlavně jde o to, že si potřebuji i odpočinout od věčného zpívání a bavení Ellie v autě.

Byl to víkendový výlet plný překvapení, smíchu, větru, skvělého vína, špatných nudlí a báječných momentů. A my už teď víme, že takové spontánní akce prostě milujeme.