PL - Zakopané: Rodinný výlet bez filtru

Tentokrát jsme si řekli, že vyrazíme někam, kde to sice dobře známe, ale zároveň to není Česko. A protože Zakopané je pro nás něco jako pro zbytek národa Chorvatsko (čti: každý rok tam musíme), padla volba právě na tohle podtatranské městečko. A protože jsme chtěli testnout nové nosítko, které ovšem nedorazilo (děkujeme, pošto!), rozhodli jsme se ho nakonec půjčit přímo na místě. Všechno bylo připravené, apartmán rezervovaný přes Slevomat a my mohli vyrazit.

Ellie vs. cesta

Ellie ale měla jiný názor. Ne že by měla výhrady k Zakopanému jako takovému, ale její zuby právě pořádaly malou revoluci a z autosedačky měla zjevně klaustrofobii. Cesta trvala zhruba čtyři hodiny a kdybychom ji rozdělili na kapitoly, jmenovaly by se: Křik, Jízda, Pauza na smažák, Křik 2.0.

Zastávka v půlce cesty byla fakt požehnáním – motorest měl dětský koutek! Ellie se mohla konečně natáhnout a my jsme do sebe hodili klasiku: smažák s hranolkami a životabudič v podobě kávy. 

Apartmán jako z katalogu

Po všech těch "radovánkách" jsme dorazili do apartmánu a... no krása! Čistý, voňavý, s výhledem na hory. Kuchyňka vybavená, dokonce i kávovar (!!!), obývák s televizí a terasa, na kterou bych si klidně přestěhovala kancelář. Pro Ellie byla připravená vanička a jídelní židlička.

Lov na bankomat a obchodní peklo

Večer už Ellie nebyla úplně fresh a my jsme nechtěli tahat batole po restauracích, takže plán zněl jasně: rychlý nákup, večeře doma a vínečko k tomu. Vydali jsme se tedy na malou procházku s kočárkem, v plánu tortilly s tuňákem a hlavně – najít bankomat, protože nosítko se samo nezaplatí.

První bankomat? Samozřejmě nefunkční. Ale hned vedle obchod, tak si říkáme – aspoň něco koupíme. Haha. Ten obchod byl jak sklad během stěhování a apokalypsy dohromady. Krabice všude, regály nepřístupné a personál ve stylu: nevidím vás, neexistujete. Ellie protivná, já hladová, nervy v kýblu.

Naštěstí druhý bankomat fungoval a vedle byl normální obchod. Koupili jsme všechno potřebné – jídlo, víno a Flokinkovi jeho zaslouženou konzervičku. A cestou zpět nás zachránila ohrádka s ovečkami, kde jsme si s Ellinkou dali pár klidných minut.

Večer za odměnu

Večer konečně přišlo to vytoužené ticho po bouři. Ellie jsme vykoupali, nakrmili, dali do pyžama a ona usnula jako andílek. My jsme si otevřeli láhev bílého, udělali si tortilly a pustili Survivora. Konec dne – spokojenost level "přežili jsme první den a nikdo neutekl".

Zakopané den druhý: schody do Mordoru, nosítko a mezinárodní známosti

Noc druhého dne se rozhodla, že nás trošku vyškolí. Ellie, naše malá spací šampionka, která běžně spí jako špalek 12 hodin v kuse, si zrovna řekla, že hlad má přednost před statistikou. Takže někdy po půlnoci jsme ohřívali mlíčko a hráli si na noční bojovku.

Ranní start: pomalý rozjezd s dávkou chaosu

Ellie má po probuzení zhruba 1,5–2 hodinky, než opět padne. A tak jsme to pojali jako závod s časem. Cíl: půjčit nosítko, než nám dítě zase usne. Podle mapy asi 700 metrů – nic, co by nás mělo rozhodit. Jenže ouha – mapa nelhala, ale zapomněla dodat, že cesta vede přes Schody zatracených.

Stojíme pod nimi, já držím kočár, Kuba drží Ellie a oba držíme nervy. Žádná rampa, jen schod po schodu nahoru. Takže já drnkám kočárkem jako Rocky při tréninku, Ellie se směje (skvělé, někdo se baví), a Kuba zatím brblá. V půlce jsme se vystřídali, protože se už nemohl dívat, jak to drncám. Já jsem mezitím málem dostala infarkt, když jsme šli kolem zahrady s obřími psy – protože co si budeme, mám ze psů větší respekt než naše dcera.

Tajemná půjčovna nosítek

Po několika stovkách schodů, třech kapkách potu a dvou krizích páru jsme konečně dorazili na místo. Jenže… půjčovna nikde. Jen nějaká stavba, suť a dva borci s míchačkou. Kuba šel do akce a začal pátrat – a světe div se, byla to opravdu půjčovna. Jen teda... u někoho doma. Pan majitel na nás polsky, my na něj česky. Ale nějak jsme se domluvili – pán nasadil Ellie do nosítka, podal nám ji s úsměvem ve stylu "to dáte" a bylo hotovo.

Turisté zmrzlí až na dřeň

Cestou zpět jsme se snažili udržet Ellie vzhůru – znáte to, žádné usínání mimo postýlku, nebo to pak nedoženete. Zpívali jsme, houpali, dělali cirkus, jen aby nám neusnula v nosítku. Když pak doma konečně padla, my padli taky. Ale ne na dlouho, protože nás čekal výlet na Gubałówku.

Nosítko jsme otestovali v praxi – Ellie si v něm lebedila. Cestou nahoru byla Ellie spokojená, ale jakmile jsme došli na vrchol, změnila názor a začala být stejně protivná jako my – hlad, zima, únava.

Polské kroje, polská rozkoš a pláč mezi stánky

Zalezli jsme do restaurace, kde obsluhovala paní v tradičním kroji, a hned začala na Ellie polsky: "Ooo, jaka słodka dziewczynka!" Ellie jen čučela, ale my jsme jí vysvětlili, ať se nediví – polština je holt takový jazyk, co zní, jako když se někdo rozčiluje a zpívá zároveň.

Po jídle to šlo z kopce. Doslova i obrazně. Ellie začala plakat, my jsme ztratili trpělivost, procházka mezi stánky připomínala zombie mód. Nakonec Ellie usnula v kočárku, my jsme se svezli lanovkou dolů a – překvápko – chtěl se s námi bavit Američan. Ellie ho očividně zaujala. A my si potvrdili, že dát jí mezinárodní jméno byl strategický tah. Kdo ví, třeba z ní bude jednou cestovatelka víc než my.

Závěr dne: teplo, pirohy a odpočinek

Večer jsme došli na apartmán kompletně promrzlí a vyřízení. Vystřídali jsme se v sauně, objednali si poctivé polské pirohy a pustili nějaký film.

Zakopané den třetí: Pistáciová útěcha, retro káry a brunch

Třetí den jsme se probudili tak trochu… neurčitě. Ani fresh, ani vyřízení. Prostě takový ten typ rána, kdy jen tupě civíš z okna a doufáš, že dítě ještě chvíli spí. Ellie nám to tentokrát docela dopřála – asi pochopila, že rodiče už fakt melou z posledního.

Pobalili jsme věci, rozloučili se s apartmánem (který mimochodem zaslouží metál za vaničku, židličku i výhled na hory) a vyrazili autem vrátit nosítko. Tentokrát to bylo easy – žádné Mordor schody, žádní psi, žádné sutiny. Druhá pobočka půjčovny byla totiž v centru. Jo, přesně tam, kde jsme měli jít hned první den.

Zakopané loučení po našem

Původní plán byl jasný – vrátit nosítko, naskočit do auta a domů. Jenže jak jsme projížděli městem, tak se nám to nezdálo fér. Po takovém víkendu jen tak odjet? Kdepak! Kuba to bez váhání stočil na parkoviště pod Gubałówkou a vyrazili jsme ještě na rychlou procházku městem.

Ellie usnula v kočárku, začalo drobně pršet a my jsme s nervama na hraně zamířili do cukrárny. Protože všichni víme, že sladké řeší vše. V cukrárně jsem ukořistila dva pistáciové eclairy, které jsme si pak bez ostychu zhltnuli ve stoje na chodníku jako správní gurmáni. Estetika nula, zážitek deset z deseti.

Pak jsme se vydali do centra na kafíčko a přesně v ten moment projížděl městem průvod starých aut. Ellie se zrovna probudila.

Filizanka – kavárna snů všech rodičů (a celého Zakopaného)

Našla jsem ji na Googlu. Prej top místo, dětský koutek, přebalovací pult, hipster vibe. No prostě jasná volba. Jenže očividně jsem nebyla jediná s tímto plánem –  fronta, uvnitř narváno. Měli jsme štěstí a ulovili jsme poslední místo… samozřejmě úplně mimo dětský koutek. Ale byla tam aspoň dětská židlička, takže jsme Ellie posadili a šlo se jíst.

My s Kubou jsme si dali luxusní míchaná vajíčka, Ellince ohřáli mléčko a všechno běželo jako po másle. Ellie opět flirtovala se servírkou, kuchařkou i vedle sedícím párem. Očividně jí to cestování svědčí.

Po jídle jsme koupili suvenýr a pomalu zamířili zpět k autu.

Cesta domů: Knedlíky na rozloučenou

Zpáteční cesta byla taková malá odměna. Ellie buď spinkala, nebo si hrála, my jsme se konečně mohli trochu uvolnit a nic neřešit. Zastávku jsme si udělali až na Slovensku, kde jsme objevili bistro s jahodovými knedlíky. A protože dezert je základ každé dobré dovolené, zakončili jsme náš trip stylově – sladce, teple a v klidu.

Tak a je to!

Náš první zahraniční výlet ve třech je za námi. Zakopané nás opět nezklamalo – i když nás trochu fyzicky zrušilo. Ale přes všechny schody, pláče, deště a zuby jsme si to užili. Bylo to jiné, náročné, ale krásné.