Kyjovská Odyssea - Jak jsme (ne)zvládli rodinný výlet

Rodinné výlety jsou skvělé. Tedy většinou. Nebo aspoň v představách. Realita? No, řekněme, že náš poslední výlet do Kyjova stál za prd.

Minule jsem vybírala výlet já a jeli jsme do Kroměříže. Tentokrát měl na starosti destinaci Kuba a rozhodl se pro Kyjov. Upřímně? Myslím, že jsme tam nikdy předtím nebyli. A možná k tomu byl důvod.

Startujeme s "dobrou" náladou

Cesta trvala asi 45 minut, což by normálně bylo fajn, kdyby Ellie neprožívala peklo jménem "rostou mi zuby a všichni budete trpět se mnou". Pláč, kňourání, naprosto nezbytná a nekonečná smyčka "Čížečku, čížečku" (kterou jsem v autě zazpívala snad padesátkrát) a moje postupně se ztrácející nervy. Měla jsem hlad. A hladová ženská rovná se protivná ženská. Takže si asi umíte představit, jak to probíhalo.

Hladové zoufalství!

Naplánovali jsme si oběd v Pizzerii U Martina, která měla skvělé hodnocení. To, co nám ale Google Maps neřekly, bylo, že stejně skvělý nápad mělo asi dalších 50 lidí. Restaurace narvaná k prasknutí a s kočárkem jsme neměli šanci. Moje hladové zoufalství se tím znásobilo a Kyjov se zatím prezentoval jako město duchů – prázdné ulice, zavřené podniky a lehký nádech minulého století. Možná to bylo tím, že je únor a to je podle mě ten nejhorší čas na cestování. Nikde to zkrátka nežije.

Po chvíli bloudění jsme našli otevřenou restauraci Prostě burger. Hurá! Bylo tam volno, teplo a jídlo! Ale… hudba tam řvala jako na koncertě Rammsteinu. Ellie samozřejmě spala a my s Kubou jsme se modlili, ať to tak zůstane. Bohužel – modlitby nevyslyšeny. S prvními tóny Camila Cabello naše dítě otevřelo oči a bylo po klidu. Burger byl ale luxusní, takže se mi na chvíli zlepšila nálada. Až do momentu, kdy jsme si uvědomili, že jsme nepromysleli, kdy bude jíst Ellie.

Kavárenské (ne)štěstí

Rozhodli jsme se pokračovat do Pražírny Kyjov, kde jsme plánovali nejen skvělou kávu, ale i krmení Ellie. Samozřejmě, že tam bylo plno. A samozřejmě, že jediný volný stůl byl přesně tam, kde jsme chtěli sedět nejméně – uprostřed místnosti, na očích všem. Klasika.

Obsluha mě poslala dopředu připravit přebalovací pult. Šla jsem tedy na záchod, vidím zelené světýlko – volno! Otevřu dveře a… no, řekněme, že paní uvnitř měla jiný názor na zamykání. Viděla jsem všechno. Fakt všechno.

Když paní vyšla, rozhodla se, že je správný čas na konverzaci a začala se s Ellie ňuňat. Já už ale měla pocit, že mi exploduje mozek. Rychle jsem nachystala přebalovací pult, ale než jsem se stihla vrátit pro Ellie, už tam někdo jiný vesele zasedl. To už bylo moc. Po menším sprintu jsme nakonec Ellie úspěšně přebalili, dali si dezert (který jsem snědla dřív, než mi vůbec došlo, že ho jím) a přemýšleli, jestli radši rovnou nejet domů.

Světlo na konci tunelu: Lesopark

Nakonec jsme se ale rozhodli dát Kyjovu poslední šanci. Vyrazili jsme do místního lesoparku a… konečně něco pozitivního! Krásná procházka, zapadající slunce, klid. My dva jsme s Kubou sice byli už tak psychicky vyčerpaní, že jsme ani nemluvili, ale aspoň Ellie spokojeně spala. A to byl vlastně malý úspěch.

Co jsme se naučili?

Tenhle výlet nebyl úplně povedený. Ale víte co? To vůbec nevadí. I takové cesty jsou potřeba. Možná jsme nebyli nejharmoničtější rodina v kavárně a možná jsem teď na Google hledala "jak být psychicky odolnější ve stresových situacích", ale i tohle patří k cestování. 

Kyjov může být určitě krásné město se spoustou zajímavých míst, ale my jsme zřejmě zkrátka neměli chuť je objevovat.

Příště to bude zase lepší. Nebo aspoň doufám. A pokud ne, bude to určitě další skvělá historka!