Itálie: Rimini - první dojmy, hlad a jedna osudová restaurace

Do Rimini jsme přijeli za trochu zamračeného počasí. Žádné dramatické bouřky, ale takové to šedé nebe, které vám úplně nepomůže naladit se na "jsme u moře" vibe.

Naštěstí nám to rychle vynahradilo ubytování.

Velký apartmán, soukromé parkování a obrovská terasa – upřímně jedno z nejlepších ubytování, které jsme na téhle cestě měli. (Dobře, první místo zatím drží Civezzano u Trenta, ale o tom až příště 😄)

Takže jsme si řekli, že tohle půjde.

Hlad je nejlepší motivace najít tu nejlepší restauraci

Jediný problém byl, že jsme měli hrozný hlad. 🍽️

Kuba rychle našel na mapě nějaké restaurace u pláže, takže jsme si řekli, že to bude ideální – první jídlo v Rimini hezky u moře.

No… nebude.

Celé okolí pláže bylo rozkopané, všude lešení, opravy, přípravy na sezónu. Takže jsme místo romantické procházky absolvovali takovou menší překážkovou dráhu.

A k tomu Kuba za sebou vlekl dvě hladové ženské.

Atmosféra začínala houstnout 😄

Když není sezóna, není ani jídlo

Když jsme se konečně dostali blíž k pláži, zjistili jsme další věc.

Restaurace? Zavřené.

Většina z nich ještě ani nezačala sezónu. A ta jedna, která otevřená byla? Siesta.

Takže začínala vařit až k večeru, a to se nám fakt čekat nechtělo.

Úkol dne: najít jídlo (ideálně hned)

Tak jsme to otočili a vydali se zpátky do ulic. Podél hlavní silnice, kde jsme bydleli.

Šli jsme. A šli. A šli.

A já měla pocit, že jdeme asi tak tři hodiny (reálně to bylo určitě míň, ale hlad zkresluje realitu).

Restaurace buď zavřené, nebo "vaříme až večer".

A už to začínalo být trochu o nervy.

A pak jsme ji našli!

A pak jsme narazili na naši osudovou.

Restauraci Regina.

A tímto zdravíme Alberta a jeho rodinu.

Restaurace, která zachránila den

Restauraci Regina vlastní italská rodina a už po pár minutách vám dojde, že tohle nebude jen "nějaké jídlo".

Mají otevřeno celoročně, vaří z lokálních surovin a celé to působí tak nějak poctivě. Žádná turistická rychlovka, ale místo, kam byste klidně chodili pravidelně, kdybyste bydleli za rohem.

A jídlo?
Výborná pizza, skvělá pasta, dobré víno… prostě přesně to, co po takovém hladovém putování potřebujete.

Jak jsme potkali Alberta.

Celou restauraci táhne rodina.

Táta je šéfkuchař, máma je srdce celého podniku a jejich syn Alberto… ten je kapitola sama pro sebe.

Jako jeden z mála Italů mluví skvěle anglicky, což jsme po předchozích zkušenostech opravdu ocenili. Ale hlavně – umí to s lidmi.

A s dětmi obzvlášť.

Ellie si ho samozřejmě hned oblíbila a bylo vidět, že to není poprvé, co si tam nějaké dítě získal.

Místo, kam byste se vrátili.

A přesně tohle jsou ty podniky, které si zapamatujete.

Nejen kvůli jídlu, ale kvůli lidem.

Takže jestli někdy budete v Rimini – Restaurace Regina je za nás jasné doporučení 🤍

Ráno, které začalo… tmou

Na druhý den jsme sice vyrazili na celodenní výlet do San Marina, ale o tom bude samostatný článek. My se teď vracíme zpátky do Rimini, protože i tam jsme měli o zážitky postaráno.

Hned první ráno jsem si chtěla dopřát svou klasickou chvilku klidu. Uvařit si kafe, sednout si, chvíli nic neřešit. No… místo pohody jsem vyhodila pojistky v celém bytě.

Protože proč ne.

Když počasí nepřeje.

Počasí nám v Rimini úplně nepřálo. Několik dní bylo zataženo, občas pršelo a takové to "jsme u moře" nadšení se dostavovalo jen velmi opatrně. O to víc jsme přemýšleli, kdy a kam vyrazit, abychom nezmokli, ale zároveň jsme nechtěli jen sedět na apartmánu.

Rozhodli jsme se tedy vyrazit do centra města. Bydleli jsme sice kousek od moře (z terasy jsme na něj krásně viděli), ale mimo hlavní dění, takže procházka do ulic byla jasná volba.

Rimini na první pohled

A upřímně? Rimini si nás na první dobrou úplně nezískalo.

Možná to bylo tím počasím, možná tou náladou, ale město na nás působilo trochu špinavě, sem tam psí hovínko, žádná velká atmosféra. Ale jak už to tak bývá, někdy to chce jen trochu času.

Caffé Pascucci

Po chvíli chození jsme samozřejmě začali řešit to nejdůležitější – kafe ☕

A přesně v tu chvíli jsme narazili na kavárnu Caffé Pascucci. Venku stálo docela dost lidí a byl volný už jen jeden stůl. A to znamená jediné, že to bude dobrý podnik.

Sedly jsme si s Ell ven a Kuba šel objednat.

A vrátil se… vysmátý.

Náhody (ne)existují

Uvnitř totiž potkal Alberta. Ano, přesně toho Alberta z restaurace Regina.

Náhoda? Nemyslím si 😄

Chvíli si povídali a Alberto mu nakonec domluvil něco jako "speciální" kávu z Keni. A teď možná malé vysvětlení – italská káva je na nás dost hořká. Italové sice říkají, že káva má být hořká jako život, ale my to máme trochu jinak. Máme radši kávu s kyselejšími tóny, jenže tu v Itálii jen tak nenajdete. A čím jedete víc na jih, tím je to ještě horší.

Malé věci, které změní dojem

Takže když jsme tuhle kávu ochutnali…

Byla boží.

A vlastně i díky ní jsme změnili pohled na celé Rimini. Najednou to město nepůsobilo tak "nijak". Našli jsme si v něm svoje místo. Místo, kam jsme se během týdne ještě jednou vrátili.

Naše malé každodennosti

Další dny už měly klidnější tempo.

Kuba pracoval a my s Ellinkou jsme si užívaly naše malé každodennosti – hrály jsme si, objevovaly okolí, chodily nakupovat a vlastně jen tak byly. A bylo to super.

Žádné velké plány, žádný tlak na zážitky. Jen takové to obyčejné cestování a bytí.

Oáza klidu kousek od Rimini

Než jsme se s Rimini definitivně rozloučili, udělali jsme ještě jednu krátkou zastávku.

Kousek od našeho ubytování jsme objevili park (Parco La Cava), který byl úplným opakem rušných ulic, které jsme v Rimini poznali na začátku.

Najednou ticho, zeleň, labutě, kachny, krásné hřiště… taková malá oáza klidu.

Ellinka byla nadšená. Jen škoda, že jsme na tohle místo přišli až na konci a měli jsme na něj jen chvíli.

A zase o kus dál

Pak už přišlo loučení. A tak jsme zase nasedli do auta a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Ahoj Rimini 👋
a příště… Toskánsko 🤍