Itálie: Bibione, kde jsme málem nenašli ubytování (a já udělala trapas hned na benzince) – 1. díl

Po naší rakouské zastávce v Grazu jsme se konečně vydali směr Itálie. Cíl byl jasný – Bibione, ideálně kousek od moře, žádné velké přesuny, prostě pohoda.

Přijeli jsme a nikde nikdo...

Realita začala hned po příjezdu.

Ubytování jsme měli v apartmánech Appartamenti Oasi a upřímně – už samotné hledání bylo trochu boj. Velikonoce, omezené možnosti, ceny, které nechcete platit… znáte to. Nakonec jsme něco našli, říkali jsme si "bude to v pohodě".

Přijíždíme na místo a první dojem? Starší budovy, oprýskané fasády, okolí úplně prázdné, někde mezi borovicemi. Nikde nikdo. Ticho. A takový ten lehce strašidelný vibe, kdy si říkáte, jestli jste správně.

Nemohli jsme najít náš apartmán. Nemohli jsme najít nikoho. Neměli jsme klíče.

A v tu chvíli mi hlavou běželo jediné: Tak. Zaplatili jsme za něco, co neexistuje. Skvělé. 😅

Jak jsme si jeli pro klíče (a trochu zpátky do dětství)

Nakonec jsme zavolali agentuře. A dozvěděli jsme se, že to funguje… trochu jinak.

Nejdřív si dojedete pro klíče. Tam vám dají i ručníky a ložní prádlo. A pak se vrátíte zpátky a postele si povlečete sami.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mi je znovu deset a přijela jsem na tábor do chatek.

A ono to tak vlastně i trochu vypadalo.

Na druhou stranu – dostali jsme upgrade zdarma a byli jsme asi dvě minuty od moře. Takže jsme si rychle řekli, že si nebudeme stěžovat (nahlas 😄).

Bibione mimo sezonu: my a němečtí důchodci

Bibione je podle všeho v sezóně plné barů, lidí, hluku a večírků.

Bibione mimo sezónu?
Prázdno.

Když říkám prázdno, myslím tím, že potkáte maximálně pár lidí se psy, sem tam projede někdo na kole a jinak nic. A pak samozřejmě páry starších Němců na rekreaci.

A my.

Na jednu stranu zvláštní, na druhou vlastně docela příjemný klid. 

První italské nadšení (a rychlý pád na zem)

Přijet do Itálie autem, s dítětem, po těch všech kilometrech… to je wow moment. Endorfiny jedou, nadšení velké, člověk má pocit, že zvládl něco velkého.

A pak přijde první benzinka.

Sedíme, dáváme si kafe ☕ a já začínám nahlas komentovat úplně všechno. Ceny, kvalitu, prostě klasický turistický monolog:

"Tyjo, to je levnější než u nás!"
"Uherské Hradiště je snad dražší než Itálie!"
"To kafe je vlastně docela dobré!"

A přesně v ten moment se za námi ozve čeština.

Ne od Čechů.

Od Itala.

Který uměl česky.

Trapas.

Italské kruháče: moje osobní noční můra

A teď jedna věc, kterou si potřebuju říct nahlas – nesnáším italské kruhové objezdy. Hlavně ty tříproudové.

Už kdysi, když jsem jezdila po Itálii dodávkou, jsem měla svou vlastní strategii. Řekněme… hodně intuitivní. Když to přeženu, zavřela jsem oči a prostě jela.

Občas mě někdo vytroubil. Dobře, často.

Do dneška nejsem schopná pochopit, jak ty kruháče fungují, takže máme doma jasně rozdělené role – Kuba řídí ve městech a já jedu dálnice. Funguje to a nikdo z nás se zbytečně nestresuje.

Pizza jako první povinnost

Hned první den bylo jasno – jdeme na pizzu. Protože jsme neměli nakoupené jídlo a v přesunový den zásadně nevařím.

A jen pro pořádek – nemyslete si, že jsme celé dny v restauracích. Většinou bereme ubytování s kuchyní a tak 80 % času vařím. Jednak bychom se nedoplatili a jednak Ellie potřebuje normální jídlo. A vlastně… my taky.

Ale první den je první den.

Vyrazili jsme do pizzerie Lebón a musím říct, že ji můžeme doporučit všemi deseti. Skvělé domácí víno, výborná pizza a přesně ten italský vibe, kvůli kterému sem jedete.

Upřímně – já mám pocit, že v Itálii je každá pizza nejlepší, jakou jsem kdy jedla. A pak se vrátím domů a říkám si… že to prostě není ono. My v Česku tu pizzu fakt neumíme.

Ellie si mezitím stihla podmanit celou restauraci. Dokonce se vydala i do kuchyně zkontrolovat, jak to ten kuchař dělá. Ona se prostě nebojí ničeho. To určitě nemá po mně.

Pláž jen pro nás

Další den jsme dopoledne vyrazily s Ellinkou na pláž. Sbíraly jsme mušličky, chodily podél vody a já jen koukala, jak je z toho všechno nadšená.

Byl začátek dubna, mimo sezónu, takže pláž byla prakticky prázdná. Občas projelo pár kol, jinak nikde nikdo. Po tom všem chaosu před odjezdem, balení, přesunech… tohle byl přesně ten moment, kdy se všechno zpomalí.

A vy si jen říkáte, že tohle stačí.

Cannoli, gelato a realita na parkovišti

Odpoledne jsme vyrazili do centra Bibione k moři, kde zrovna probíhaly trhy. Konečně jsme ochutnali cannoli – tradiční italský dezert, křupavá trubička plněná sladkým krémem, většinou z ricotty.

A byla výborná.

Měli jsme všechno. První letošní gelato, italské kafe ☕, cannoli, sluníčko… taková ta dovolenková idylka, kterou si představujete doma na gauči.

A pak jsme se vrátili k autu.

Celé posrané od ptáků.

Krásný konec dne.

Pokračování příště…

A tím bych první část našeho italského týdne uzavřela.

Protože to nejlepší nás teprve čekalo – zoo, Terst, Velikonoce po našem a jedno malé uvědomění, že naše "miminko" už tak úplně miminko není.