Itáie: Toskánsko - Arezzo, Montepulciano, Pienza, Florencie

Další naše cesta vedla do proslulého Toskánska. Jako základnu jsme si vybrali městečko Arezzo, které nás hned po příjezdu rozhodlo otestovat, a to hledáním volného parkovacího místa.

Kroužili jsme kolem apartmánu dlouho a dlouho. A když říkám dlouho, tak myslím tak dlouho, že už jsme začínali znát všechny místní ulice lépe než vlastní sousedství. Volné místo nikde, nervy pomalu v kýblu a nadšení z příjezdu tak nějak čekalo v autě s námi. Ale nakonec se na nás štěstí usmálo a auto dostalo svůj dočasný domov. Placený domov.

Arezzo se nám pak rozhodlo trochu udobřit. Třeba Aperolem na náměstí. A to už je přivítání, které člověk odpouští mnohem snáz.

Když se splní sen o filmové šatně

Samotné ubytování nás mile překvapilo. Prostorný byt, dvě koupelny a dokonce vlastní šatna. Taková ta opravdová, filmová. Přesně ten typ místnosti, o které člověk tajně sní, i když ví, že doma skončí maximálně u jedné přeplněné skříně. Takže ano, splnila jsem si jeden z těch malých, naprosto zbytečných, ale o to příjemnějších snů.

Jen jednu věc nám majitelé v popisku tak nějak zapomněli zmínit. Že součástí ubytování je i živý hudební doprovod.

Toskánsko s hudebním doprovodem zdarma

Pod námi totiž bydlel učitel klavíru. A řekněme, že jeho studenti pilně trénovali. Velmi pilně. Pořád tu samou písničku. Znovu. A znovu. A ještě jednou. Občas i v době, kdy už jsme si mysleli, že lidé normálně spí.

Nevím, jestli jsme po týdnu odjížděli odpočatější, ale jednu konkrétní melodii bychom nejspíš zvládli zahrát i ze spaní.

Začínáme objevovat Toskánsko

Naštěstí jsme se v Arezzu moc neohřáli, protože nás čekalo to, kvůli čemu jsme do Toskánska vlastně přijeli. Vyrazili jsme objevovat jeho krásy a jako první přišla na řadu dvě městečka, která vypadají, jako by je někdo vytvořil přesně pro pohlednice a instagramové romantiky – Montepulciano a Pienza.

Montepulciano, Pienza a trocha české invaze

Naším prvním větším výletem po Toskánsku bylo Montepulciano a Pienza. Dvě ikonická městečka, která člověk vidí snad v každém druhém itineráři "co v Toskánsku nesmíte vynechat". Tak jsme samozřejmě nemohli chybět ani my.

První zastávka: Montepulciano. Malebné historické městečko na kopci, úzké kamenné uličky, nádherné výhledy a taková ta typická toskánská atmosféra, kvůli které máte chuť koupit si lněné kalhoty, pít víno ve dvě odpoledne a tvářit se, že takhle žijete běžně.

Mimochodem, pokud vám bylo povědomé, nejspíš nejste sami. Právě tady se totiž natáčely scény z Twilight: New Moon — ano, přesně ty s Volturi a Bellou, která běží zachránit Edwarda. Takže pokud jste někdy v pubertě četli Stmívání a mysleli si, že jednou navštívíte Volterru, dost možná jste vlastně chtěli do Montepulciana.

Montepulciano bylo opravdu krásné, to ne že ne. Ale přiznám se, že mě osobně mnohem víc oslovilo až druhé městečko — Pienza.

V Pienze jsem se cítila nějak líp. Klidněji. Možná útulněji. Možná to bylo těmi výhledy na toskánské kopce, možná atmosférou, a možná sýrem. Protože ano — Pienza je doslova kolébka pecorina.

Jestli nevíte, co je pecorino, tak ve zkratce: tvrdý ovčí sýr, který Italové berou velmi vážně. A v Pienze obzvlášť. Místní Pecorino di Pienza patří k nejvyhlášenějším v celé Itálii a prodává se tu snad v každé druhé uličce. Upřímně, Pienzu by šlo najít i poslepu — stačilo by jít za vůní sýra. Kuba by řekl smrad, já říkám vůně!

Jen musím podotknout jednu věc. V obou městech jsme skoro na každém rohu slyšeli… češtinu.

A ne jednou. Ne dvakrát. Pořád.

V jednu chvíli jsem si říkala, jestli jsme omylem neodbočili z Toskánska do Českého Krumlova.

Takže ano — pokud sem pojedete, počítejte s tím, že tahle místa rozhodně nejsou žádné tajné schované italské městečka. Jsou krásná, fotogenická a očividně velmi populární. A to nejen mezi Italy, ale i mezi námi Čechy, kteří zřejmě máme pro romantické kopečky, víno a sýry velkou slabost.

Jak mi Florencie přivodila sociální úzkost

A jako poslední zastávku jsme si nechali Florencii. Město renesance, umění, Michelangela, Davida a milionů turistů. A tím myslím opravdu milionů.

Začátek přitom vypadal slibně. Po našem arezzovském traumatu s parkováním přišel skoro zázrak — našli jsme téměř prázdné podzemní parkoviště kousek od centra. Bez stresu, bez kroužení, bez vnitřního rozpadu. Už jen za to jsem byla připravená dát Florencii plusové body.

A pak nás přivítala Santa Maria del Fiore. A tady musím uznat jedno: ta katedrála je opravdu impozantní. Člověk může vidět tisíc fotek, ale když stojí přímo před ní, stejně si řekne jen: wow. Obrovská, monumentální a přesně taková, jakou čekáte od jedné z nejslavnějších staveb v Itálii.

No a tím pro mě pozitiva v podstatě skončila.

Dostali jsme chuť na cannoli a kávu, takže jsme samozřejmě udělali to nejvíc turistické rozhodnutí, jaké šlo — sedli jsme si do kavárny přímo pod katedrálou. Protože když už má člověk utratit nechutné peníze za kafe a sladké, tak ať je to aspoň na co nejvíc profláklém místě.

A když už jsme byli v módu "dnes finanční zodpovědnost neexistuje", Kuba si za nějakých 250 Kč koupil absolutně virální citronový sorbet.

A teď pozor na ten geniální byznys model.

Někoho totiž napadlo vzít obyčejný citron, vydlabat do něj díru, naplnit ho citronovým sorbetem… a prodávat to za cenu, za kterou už si můžete dát oběd.

Musím ale uznat jednu věc — vypadalo to fakt dobře.

Pak ale přišla část dne, na kterou bych nejradši zapomněla.

Ve Florencii bylo tolik lidí, že jsem dostala sociální úzkost, která už dost nepříjemně balancovala na hraně panické ataky. Všude davy. Neustálé mačkání. Pořád si hlídat tašky, mobil, věci, kočárek a hlavně Ellinku. Neustále někdo do někoho narážel, všichni někam spěchali a já měla pocit, že se nemůžu pořádně ani nadechnout.

K tomu jsme začínali mít hlad a snažili se najít něco k jídlu. Jenže bylo kolem druhé odpoledne a Itálie nám znovu připomněla, že siesta není mýtus. Restaurace pomalu zavíraly nebo už měly pauzu.

Takže jsme byli hladoví, unavení, přestimulovaní a celkově dost otrávení. Do toho se nám nedařilo uspat Ellinku, což celé atmosféře přidalo další velmi příjemnou vrstvu.

Znáte ten pocit, kdy si říkáte: "Tak a teď už stačí jen jedna maličkost a rozbrečím se taky."
Tak přesně tam jsem byla.

Takže… promiň, Florencie.

Vím, že spousta lidí ji miluje. Vím, že je kulturně nesmírně významná a objektivně krásná. Ale moje vzpomínka na ni je hlavně chaos, hluk, stres a přelidněnost.

Za mě je to bohužel turistická past a upřímně necítím potřebu se tam vracet. V Itálii jsem navštívila spoustu míst, která mi přišla mnohem hezčí, autentičtější a hlavně příjemnější pro duši.

A možná je to vlastně i připomínka toho, že ne každé slavné místo si musíme zamilovat.

A to je v pořádku.